Naše vnímavost, naše mentální kapacita je vystavena mediálním procesům, které je nesnadné uchopit a definovat, protože jsou dynamické a tekuté. Nastalé turbulence v mezilidské komunikaci pomáhají pochopit mimo jiné termíny, které stojí v titulku tohoto textu.
Termín pátá moc používá mediální vědec a profesor Bernhard Porksen z univerzity v T§ubingenu pro účastníky internetových webů a platforem. Důvod: svrhávají politiky, vynášejí rozsudky, byť nemají soudní pravomoc, identifikují zločince, kritizují klasická média, provádějí šikanu, emocionalizují masy, vytvářejí úmyslně falešné obrazy světa.
Děje se tak souběžně s tím, že realitou začínají být technologie schopné samy se spojit s jinými a vytvořit „svéprávné“ informační systémy, na lidech v těchto krocích nezávislé. Luciano Floridi, italský filozof a logik, zakladatel filozofie informace, vyučující na Oxfordské univerzitě, to nazývá čtvrtou revolucí: po revoluci neolitické, kdy pěstitelé a chovatelé zvítězili nad sběrači a lovci; průmyslové, kdy se průmyslníci a obchodníci stali silnějšími než šlechta; a po revoluci digitální, kdy pátá mocnost porazila tu čtvrtou, tedy klasická média. Čtvrtá revoluce, pokud se uskuteční, radikálně změní naše vědomí i chápání sebe sama, protože naše inteligence bude konfrontována s inteligencí umělou.
Ostatně před několika měsíci zveřejnila nezisková organizace The Future of Life Institute, kterou založil estonský spoluautor Skypu Jaan Tallinn, otevřený dopis o nebezpečích využití a zneužívání umělé inteligence. Krom Tallinna jej podepsaly takové kapacity jako Stephen Hawking, britský kosmolog a astrofyzik Martin Rees nebo třeba profesor filozofie Australan Huw Price či švédský filozof a futurolog Nick Bostrom, ale i výzkumníci či studenti přírodních a počítačových věd z Berkeley či MIT.
Kdekdo tě vidí a soudí
Zásadní změnu předjal roku 2006 americký magazín Time. Tehdy při jeho tradičním vyhlášení osobnosti roku (Person of the Year) zvolil namísto konkrétního člověka monitor počítače a nápis You – ty (či vy). Ten výrok šel číst například takto: Jsi to ty, kdo může publikovat, co chce, protestovat, proti čemu chce, nastolovat agendu svých témat; osobností roku 2006 se stal každý, kdo byl připojen k síti.
Podle německého renomovaného magazínu pro politickou kulturu Cicero jsme aktéry procesu, kdy po moci ústavní, výkonné, soudní a moci klasických médií vstoupila do veřejného prostoru moc pátá – moc sítě. Má mnoho tváří: je ošklivá, krutá, chytrá, morální, někdy projevuje zájem o fungující demokracii, jindy je zákeřná a má snahu demokracii zničit. Alespoň tak ji definuje zmíněný profesor Porksen. Díky anonymitě vyjevuje pátá moc bezskurpulózněji i tu skrytou, škaredou a nebezpečnou tvář. Nebo také tvář bezprecedentně banální – třeba když si devítiletá Martha ze Skotska připálila oběd, nafotografovala pánev, nehodičku popsala a pověsila na web – vzápětí s ní sympatizovaly tisíce dětí z různých koutů světa…
Pátá moc je radikální, pluralistická, nikdy se neorientuje pouze najednu ideologii. Nemá společné téma, má pouze společné platformy a instrumenty: sociální sítě, blogy, webové stránky, smartphony, tablety, notebook, PC počítače. Jde o organizaci bez organizace. Neběží o kolektiv, nýbrž o konektiv, jak tomu říkají politologové Lance Bennet a Alexandra Serbergová. Běží tedy o lidi soustředěné na své vyjadřovací schopnosti a komunikující pod silným vlivem digitálních médií. Mobilizace těchto zástupů-nezástupů je spontánní a těžko lze identifikovat, z čeho vychází. Konektiv umožňuje volná spojení a váže k sobě pocit sounáležitosti se schopností sebevyjádření. Ani jednoho „uživatele“ nic nestojí a ten si tím bezbolestně pěstuje ego. Konektiv vytváří masu individualit.
Tuto sílu – ovšem sílu svého druhu! – neradno podceňovat. V Německu se musel v březnu 2011 z vrcholného politického života poroučet ministr obrany v druhé vládě Angely Merkelové Karl-Theodor zu Guttenberg, do té doby miláček a hvězda křesťanských demokratů. Studenti totiž rozcupovali na internetu jeho disertační práci, vypracovanou na univerzitě v Bayreuthu, o vývoji ústavy v USA a v EU – dokázali, že jde o kompilát. Stejně známý je případ odstoupení německého prezidenta Horsta Köhlera v květnu 2010: rezignoval kvůli vynechané pasáži z jednoho rozhovoru, když hovořil o nasazení německých vojáků v zahraničí; ta partie se nedostala do klasických médií, což objevili blogeři – a malér byl na světě…
Lidé na síti pomáhají také identifikovat zločince či teroristy a mohou v tom být rychlejší než policie, pokud se třeba náhodou ocitli na inkriminovaném místě. Jindy stejným způsobem mohou agilní „síťaři“ zostudit nevinné lidi: po atentátu na účastníky maratonského běhu v Bostonu (duben 2013) se na platformách Twitter, Reddit či Facebook objevily tipy na lidi podezřelé z atentátu; list New York Post dokonce zveřejnil fotku falešného atentátníka na titulní straně. Tihle hobby detektivové jsou nebezpeční právě kvůli páté moci. Ještě před pár lety si jich nikdo nevšiml, nebo dokonce ani neexistovali: neměli se kdy a kde pochlubit se svými podezřeními nebo tak činili nanejvýš ve své knajpě.
S tímhle se nepočítalo
Dřívější moc byla lineární: příčina měla následky, a čím byla příčina silnější, tím větší byl účinek. Upáté mocnosti linearita neplatí: i ty nejmenší události mohouněčím přitahovat hodně lidí a zrodí se exploze. První podnět přitom často nelze personifikovat a jedinec, který ho do veřejného prostoru vypustí, nemůže odhadnout účinek svého konání. Nicméně víme už, že explozivní účinek se dostaví, pokud se mikroskupina spojí s makroskupinou či obecně s veřejností. To nastane pouze tehdy, převezmou-li dané téma klasická média. Explozivní účinek zkrátka má jen mediální mix a jeho recyklace pracující s navršováním emocionálně nabité přidané hodnoty.
„Data budou důležitější než věci, protože budou představovat moc. Naopak věci budou ztrácet hodnotu. Zrodí se společnost, v níž majetek nebude hlavním měřítkem všeho.“
To už velmi dobře vědí PR agenturyvelkých firem i států. Výše uvedené tedy platí, ale zároveň pátá mocnost nepředstavuje hlas lidu. Profesionálové vyrábějí materiály, napouštějí je do sítí a vyvolávají umělé kampaně. Ty ne vždy explodují, ale skoro vždy vnášejí do proudící mediality zmatek: fungují jako virus. Američané k pojmenování tohoto efektu zvolili slovo ze zahradnictví a říkají tomu astroturfing, což je označení pro uměle pěstovaný trávník. Jako výrazný příklad jsou v poslední době uváděni Putinovi trollové, tedy blogeři, které zaměstnává kremelská administrativa, aby ovlivňovali veřejné mínění ve světě ve prospěch Moskvy. Sociologové hovoří o digitální protiveřejnosti, která relevantní informaci obalí irelevantními sděleními.
Moderní demokracie včetně médií se plně konstituovala v 19. století – za účelem rozumné organizace národních států. Předpokládala vzdělaného a loajálního občana. Netušila nic o dnešní páté moci, jejíž kontrola – pokud nechceme jít například čínskou cestou a Facebook, Twitter či Google cenzurovat – je provozně nemožná. Jak ale civilizovat pátou mocnost? Odpověď je prostá: nevíme. Synergie páté moci a čtvrté revoluce může v dohledné době způsobit, že mezi fyzickým světem a informačním univerzem přestaneme dělat rozdíl. Vznikne informační sféra skládající se z lidí, z algoritmů, z přístrojů a z jejich vzájemných vztahů. Člověk si, jak říká profesor Floridi, najednou uvědomí, že ve spolupráci se stroji dosáhne většího úspěchu než při spolupráci s lidmi, což ho nutně povede k tomu, aby znovu definoval svoji roli ve společnosti. A změní to i politiku a ekonomiku (potažmo tedy samozřejmě také vše ostatní), neboť zásadním způsobem ubude pracovních míst v nejvyspělejších zemích. Podle studie oxfordských výzkumníků Carla Benedikta Freye a Michaela Osborna je ohroženo v blízké budoucnosti až 47 procent současných pracovních míst ve vyspělých státech nejen v průmyslu, nýbrž rovněž ve službách. Zmizí třeba taxikáři, budou-li se umět auta sama orientovat v provozu – a všechno nasvědčuje tomu, že takto automatická auta se zanedlouho skutečně již vřadí do provozu. Data budou důležitější než věci, protože budou představovat moc. Naopak věci budou stále rychleji ztrácet hodnotu. Zrodí se zřejmě nová třídní společnost, v níž fyzický majetek nebude hlavním měřítkem všeho. Informační sféra bude generovat s bezprecedentní rychlostí důležité poznatky, v nichž se člověk, který nebude chtít být ovládán, bude muset umět orientovat.
Naděje a boj
Naše naděje leží snad v tom, že lidská bytost navzdory čtvrté revoluci, kterou si přivodí, zůstane i v oné hyperinformační sféře jedinečným tvorem, který má schopnost transcendence. A bude to právě zase jen on (pokud bude mít na to vzdělání), kdo bude novým technologiím zadávat příkazy a důsledky této revoluce
bude schopen reflektovat.
V takovém procesu by ležela ještě jiná naděje – pro prestižní a veřejnoprávní média. Nová témata a dilemata, skutečně se dotýkající nás všech, by mohla v budoucnosti (možná nepříliš vzdálené) tvořit obsahy těchto médií – ať už šířených na papíře, nebo digitálně. Privátní osvícená média (financovaná pomocí nadací či bohatými sponzory) budou za této situacemít jedinečnou historickou šanci přitahovat progresivní mozky, vědce, filozofy a novináře a nastolovat podstatnou agendu, nikoliv pouze kopírovat aktuální politiku. Tím by nastalo vzkříšení role žurnalistiky coby autonomní profese hájící primárně zájem veřejný, a nikoliv zájmy partikulární – třeba oligarchů, kteří ve střední Evropě začali v posledních letech skupovat vydavatelské domy.
Obsah těchto „nadějných“ médií by však měl být i formálně zásadně jiný, než jaký nabízejí sdělovací prostředky dnes. Nejspíš tyto úvahy vedou historicky první šéfredaktorku deníku The New York Times Jill Abramsonovou (vydavatel deníku Arthur Sulzberger ji z funkce loni v květnu odvolal pro konfliktnost) k přípravě nového produktu, který prý bude mít v čísle pouze jeden materiál – měl by být delší, než jsou všechny texty v běžných magazínech, a kratší než román. A podobně německý list Süddeutsche Zeitung startuje od konce března 2015 projekt Longreads, který bude vycházet jednou za čtvrt roku a předkládat publiku nejlepší a nejdelší rozhovory, reportáže a eseje svých autorů. Jenže takto nastavená média čeká tvrdý boj s infantilizovanými konzumenty zvláště televizních stanic, z nichž prakticky vymizela kritická analýza.
Seriózní média, která na čtvrtou revoluci nebudou s to reagovat, tedy nesoustředí kolem sebe špičkové mozky, jež o nastalých změnách budou referovat a pomohou občanům se v nich orientovat (stejně tak ovšem státy, které na tyto změny nebudou s to odpovědět novou pružností), čeká marginalizace. A tady opět jedna středoevropská vsuvka: za této situace se jich oligarchové, kteří média kupovali kvůli získání vlivu, zřejmě začnou zbavovat – stejně jako to udělali před nimi zahraniční investoři: ti je původně koupili jen a pouze kvůli zisku, bez ambicí obecně kulturních.
Tohle všechno je ovšem ta optimističtější varianta. Ta škaredější by mohla vypadat třeba tak, že ve čtvrté revoluci zvítězí nad člověkem umělá inteligence a pátá moc ztratí pozitivní část svého náboje a redukuje se na pouhopouhou zábavní platformu masy bezmocných a nezaměstnaných.
Karel Hvížďala
Lidové noviny, 21. 3. 2015